Veterinární medicína po kapkách

Předmluva:
Milé čtenářky, vážení čtenáři,
dlouho jsem sbíral odvahu k tomu, abych se pustil na tenký led veterinární
beletrie. A nejde jenom o odvahu. V našem povolání, které je pro mnohé
současně i posláním, jde také o čas. Ten chybí každému z nás. Pořád máme na
práci něco důležitějšího, než jen vzpomínat na události doby minulé. A jako
vysokoškolský učitel máte problém podobný. Práci na klinice střídá příprava
přednášek, cvičení a zkoušení studentů. Hodně času zabere psaní učebních
textů, recenze, posudky, granty, výzkumná činnost a přemíra fakultní
byrokracie, takže seznam nesplněných úkolů se s věkem spíše prodlužuje,
místo aby se zkracoval. Přesto jsem si asi před třemi roky řekl:
,Nepustíš-li se do toho teď, tak už se k tomu neodhodláš nikdy'.
Cílem této publikace není můj osobní příběh. Jsem motivován snahou
zprostředkovat chovatelské veřejnosti pohled do duše veterinárního lékaře a
na profesi jako takovou. Postřehy z univerzitního prostředí by pak mohly
oslovit zájemce o studium veterinární medicíny. Aby moje vyprávění nebylo
příliš suché a nezáživné, snažil jsem se z pestré mozaiky veterinární praxe
vybírat střípky spíše veselejší než ty smutné. Těch druhých není v naší
profesi bohužel také málo.
Občas se mě majitelé zvířat ptají, proč jsem se v rámci veterinární medicíny
rozhodl právě pro psy a kočky. Odpověď je jednoduchá. Život bez nejbližších
zvířecích souputníků člověka si prostě nedokážu představit. Může to znít
jako fráze, ale vytkl jsem si za cíl zvířatům na jejich nelehké cestě
životem pomáhat. Ačkoliv pocházím z vesnického prostředí, kde je tradičně
věnována pozornost především zvířatům užitkovým, instinktivně mě to vždy
táhlo ke zvířatům zájmových chovů. Odjakživa mě lákala možnost pečovat o
jejich zdraví během celého životního cyklu, tj. nejen od narození do doby
jatečné hmotnosti, jak je tomu u většiny zvířat hospodářských, ale po celou
přirozenou délku života. Čím déle se problematikou malých zvířat zabývám,
tím více mě fascinuje podobné spektrum diagnóz, zdravotních rizik v různých
životních situacích, ale také léčebných a preventivních možností zvířat a
člověka. U psů a koček však ve srovnání s člověkem celý život probíhá jako
ve zrychleném filmu a třebaže se za posledních 20 let podařilo jejich
průměrnou délku života prodloužit téměř o čtyři roky, prožívá každý milovník
zvířat radost z nového tvora v domácnosti, ale i utrpení nad jeho skonem
několikrát za život.
Majitelé a chovatelé zvířat, obdivovatelé jejich krásy, ušlechtilosti a
nadlidských schopností, studenti, kolegové a přátelé všeho živého, buďte
prosím k této autorské prvotině tolerantní. Příběhy v knize uvedené jsou
inspirovány životem a z toho důvodu se mnohým budou zdát docela obyčejné.
Ano, jsou na hony vzdálené komplikovaným zápletkám s překvapivými pointami,
které můžeme vidět každý večer v televizi. Přesto se vcelku autenticky snaží
vylíčit onen vztahový propletenec mezi zvířetem, jeho páníčkem a
veterinárním lékařem. Zvíře bývá obvykle nemocné, jeho majitel nervózní až
předrážděný a ošetřující veterinář je také jenom člověk z masa a kostí. A
vysokoškolské prostředí, kde se většina těchto zápletek odehrává, to bývá z
hlediska mezilidských vztahů občas také pěkná detektivka na pokračování.
Rád bych při této příležitosti poděkoval všem, kteří mně při vydání knihy
byli nápomocni. Není přitom rozhodující, zda to byli kolegové z univerzity
nebo rodina tolerující moje noční vysedávání nad počítačem. Zvláštní dík
patří doktoru Miroslavu Pavlíčkovi za jeho ilustrace ušité na míru
konkrétních situací. Je absolventem brněnské veterinární fakulty a jako
zkušený klinik ví, jak to v naší profesi chodí.
Snažil jsem se volit jazyk, který by měl být srozumitelný prakticky každému.
Přesto jsem si dovolil některé základní termíny shrnout na konci této
publikace v přiloženém slovníčku.
Dámy a pánové, ve snaze o přiměřenou autentičnost jsem se nemohl vyhnout
skutečným jménům některých svých kolegů a spolupracovníků. Jindy jsem pro
jistotu volil jména vymyšlená. V žádném případě nebylo mojí snahou kohokoliv
poškodit nebo dokonce diskreditovat. Pokud by se snad někdo přece jenom
poznával, vězte, že se jedná o podobnost čistě náhodnou a neúmyslnou. Jde
pouze o to, aby problematika interpersonálních vztahů a konkrétních situací
byla vyjádřena co nejplastičtěji a co nejvyváženěji i ve vztahu k našim
studentům, klientům a dalším zainteresovaným. A vůbec. Neberme sebe, svoji
profesi ani život příliš vážně. Stejně z něj živí nevyvázneme.

Brno, 27. ledna 2013
Miroslav Svoboda

Recenze:
Celosvětově uznávaný profesor a významný pedagog Miroslav Svoboda, je autorem první veterinární beletrie Heriotovského typu. Svou autobiografií upoutá nejen širokou odbornou veřejnost a studenty, kteří veterinární medicínu studují anebo se ke studiu chystají, ale i chovatele domácích miláčků a čtenáře se zájmem o tento obor.
Láska, obdiv a citlivý přístup ke zvířecím pacientům prolíná po kapkách osmnácti kapitolami textu. Je vlastně příčinou toho, že se po maturitě na střední škole ekonomické rozhodl pro vysokou školu veterinární. Během studia pracoval na interní klinice malých zvířat, kde působí na postu profesora až do současnosti. Svým osobitým humorem líčí zážitky ze studentských let, charakterizuje různé disciplíny a jejich vyučující, od asistentů po rektora. Neméně vtipné jsou historky z vojenské veterinární ošetřovny v Grabštejně, kde po ukončení studia léčil vážněji nemocné psy z vojenských posádek celé republiky, psy vojenských hodnostářů a nemocná zvířata místních majitelů.
V kapitole nazvané: „Majitel má vždycky pravdu“ charakterizuje M. Svoboda různé typy majitelů zvířat, jejich zodpovědný i opačný přístup k němým tvářím. Přesvědčit majitele o stanovené diagnóze a správné terapii zvířete, spojených s finanční úhradou nebývá jednoduché:“Chceš-li být úspěšným veterinářem, přesvědč majitele nemocného zvířete o správnosti svých kroků“. Naopak o tom, že je dobré dopřát majiteli sluchu, pojednává kapitola následující.
Na zahraničích služebních cestách se autor setkával s významnými osobnostmi veterinární medicíny, s nimiž si vyměňoval cenné zkušenosti. Nechybí ani úsměvné příběhy ze života, studia a praxe zahraničních posluchačů, s důkazy, že čeština není jazykem jednoduchým.
Publikace je barevně ilustrována praktickým veterinárním lékařem M. Pavlíčkem. Už na obálce uvidí čtenář kresbu, kterou všichni veterináři chápou zcela jednoznačně, jaký člověk takové zvíře. Knihu přečtete jedním dechem, během pár dní či nocí, a budete se těšit na další pokračování. Příjemně se pobavíte, odpočinete si a naberete další síly do života. Nepochybuji o tom, že kniha se zajímavými příběhy z profesního i osobního života, bude v brzké době přeložena do několika jazyků.

Irena Sekaninová