Základy Hipoterapie

V úvodní části se autorský kolektiv vytyčuje a zdůvodňuje orientaci publikace na nejpodstatnější problém, kterému se zatím v literatuře věnovalo poměrně málo prostoru. Svoje poznatky současně směrují jako podnět na širší diskuzi pro odborníky pracující v hipoterapii. V první kapitole nazvané Vybrané aspekty terapie prostřednictvím koně diskutují na začátku o náplni samotného pojmu hipoterapie, který překonává vývoj. Jeho výklad se různí nejen longitudinálně i horizontálně. Definují svoje chápání, které je kongruentní s některými světovými autory chápající hipoterapii jako výsostně léčebnou a rehabilitační metodu a tím ji zřetelně vymezují od poradenství, mediaci, kaučing, sportovního ježdění a od rekreace, se kterými se dosti často pojmově prolínají a zaměňují. Také vysvětlují pojem rehabilitace a odlišují ji od pojmu habilitace a pečovatelství, což je v daném kontextu velmi přínosné. Zaobírají se postavením hipoterapie v jiných oborech animoterapie. V rámci této kapitoly věnují autoři stručný přehled na historii měnícího se významu koně ve společnosti a využití koně v léčebných procesech. Historický přehled končí historií rehabilitační činnosti v České republice, ve které autoři vzdávají hold průkopníkům hipoterapie.
Druhou kapitolu autoři věnují podmínkám pro poskytnutí hipoterapie. Nejprve rozebírají legislativní podmínky v ČR, definují, kdo a za jakých podmínek tuto činnost vykonává a kdo je za jakou část práce zodpovědný. Je to velmi užitečný přehled současné legislativy, která vymezuje právní rámec výkonu této metody zejména pro ty, kteří hodlají s touto prací začínat. V další části této kapitoly je se podrobně řeší konkrétní podmínky výkonu hipoterapie, od prostorů přes vybavení až po postrojování koně. Podmínky, které by měla splňovat hipoterapeutická stáj, tedy místo, kde se tato služba poskytuje jsou stručně a výstižně popsané, dostatečný prostor se věnuje speciálnímu vybavení, které představuje rampa pro chodící i vozíčkáře, a poté vysednutí včetně madel. Je třeba ocenit upozornění, že bezpečnostní přilba je někdy vhodná a že u malých dětí je kontraproduktivní jako bezpečnostní prvek.
Třetí část příručky je věnována výběru vhodného koně pro hipoterapii. Je velmi podrobná a objevná. Nemá totiž obdobu žádné dostupné literatuře. Rozbor autorky Hany Hermanové biomechaniky indikovaných a neindikovaných nebo dokonce kontraindikovaných pohybových stereotypů koně je velmi objevná. Je to úplně nový pohled na pohyb koně, která se v jiných způsobech využití jeví jako nevýznamný, zatímco pro hipoterapii se jeví jako absolutně rozhodující: Objevením rozdílu mezi konkávním a konvexním pružením hřbetu koně je naproti tomu, že je kůň pro ježdění využíván několik tisíc let v jezdectví je něčím úplně novým a pro hipoterapii absolutně zásadním. Příručka dává srozumitelný návod na to, jak vytvořit diferenciaci mezi jednotlivými pohybovými vzorci koní a jak se vyhnout neúspěchu hipoterapie jednoduše tím, že se kůň s nevhodným pohybem z terapie eliminuje. To že se tím ušetří množství zbytečné práce, zklamání terapeuta i klienta a hromada zbytečných vydání je zřejmé. Otázkou, na kterou autoři nedávají jasnou odpověď je, zda je možné nějakým způsobem ovlivnit vývoj koně k žádoucímu pohybovému stereotypu. Že je možné špatným výcvikem koňovi vnutit nesprávný stereotyp se přímo nabízí a v dalším textu autoři na toto mezí řádky poukazují. Je zřejmě otázkou dalšího vývoje těchto objevných poznatků objasnit možnosti ovlivnění pohybu koně žádoucím směrem. V této kapitole se autoři dále věnují výběru koně pro psychoterapii. Věnuji se i dalším aspektům výběru koně, které jsou všeobecně známé. Je důležité, že jsou vyjmenované a popsané.
Čtvrtá část publikace se věnuje výcviku koně. Je velmi sympatické, že autoři preferují a popisují přístup k přípravě hipoterapeutického koně z hlediska tzv. přirozené komunikace v Parelliho podání. I když se dá o jednotlivých podobách a teoretických výkladech předpokládaných postupů diskutovat, praxe je v tomto případě kritériem pravdy a podporuje názor, že se tímto způsobem, pokud se dělá kvalifikovaně, se dá nejlépe a nejrychleji získat spolupracující nezlomený a přitom poslušný spolupracovník terapeuta, který se dokáže odrážet individualitou klienta jako zrcadlo. Předkládaný text v sobě však skrývá jedno nebezpečí, a to že čtenář to bude vnímat jako návod. Bylo by vhodné upozornit, že je to stručná informace o nejvhodnějším přístupu k přípravě terapeutického koně a ne vyčerpávající návod na použití. Na to, aby někdo věděl kompletně připravit koně podle Parelliho metodiky, potřebuje podstatně více znalostí. Je však jisté, že kůň, připravený podle Parelliho metody je dobrým znalcem a zkušeným cvičitelem, se bude dát využít jak na psychoterapeutické ježdění, tak i na výkon hipoterapie v užším slova smyslu nebo nebude mít narušenou přirozenou biomechaniku. To velmi často vidíme u koní přiježďovaných klasicky nebo westernově násilným stavením hlavy do – pro ten který sport – „vhodné polohy“, a proto mnoho koní, kteří jsou vyřazení ze sportu nesplňují podmínky pro zařazení do hipoterapie. Mají totiž většinou ireverzibilně narušenou biomechaniku. Dalším přínosem tohoto postupu je, že kůň se naučí komunikovat i netaktilními podněty a tak se terapeutovi otvírá velmi široká škála jeho využití nejen pro psychoterapii sistované koňmi, ale i v diagnostice. Podkapitoly věnované učení, rozvoji a tréninku koně pro hipoterapii jsou velmi přínosné právě pro jejich praktické využití. Ne že by byli něčím úplně novým v hipologii, jsou však v sportovním i rekreačním ježdění trestuhodně zanedbávané, a proto je velmi dobře, že se na jejich rozvoji klade důraz. Tím se myslí pravidelnost kroku, jeho zkracování a prodlužování bez omezení pohybu hlavy a rozvoji nosných schopností koně. V odstavci, který se zabývá tím, jak naučit koně dobře krokovat by bylo vhodné trochu rozvést používání holeně. Samotný výklad, kdy je potřeba používat holeň neboli timing pomůcky by bylo vhodné doplnit i výkladem, kdy je třeba požít holeně. Pokud se používá pomůcka strojově beze změny intenzity, kůň se na ni zvykne a na holeň otupí. Je třeba zdůraznit zásadu (implicitně obsáhnutou v Parelliho teorii), že pro dosáhnutí účinku je třeba podněty zeslabit. Jinými slovy, pokud kůň prodlouží krok, je třeba působení holeně oslabit, aby byl kůň informovaný, že to co udělal, udělal dobře a zůstal na ni citlivý. Pro začínající hipology hipoterapeutických střediscích jsou přínosné i popisy metodiky učení koně dalším dovednostem: přistupování k rampě, přivykání k prostředí, náhlé podněty (míč, ruch, lidé, psi). Zdůrazňování tréninku, vytrvalosti, rehabilitace koně na práci v terénu, neovlivňování hlavy ve smysle omezení přirozeného vyvažování při vedení koně, poukázání na rizika vyhoření koně, vzniku odporu apod., je též zejména pro začínající střediska, velmi důležité. S těmito chybami se též často v praxi setkáváme. V části, která se věnuje přípravě koně na hipoterapii jsou velmi jasně popsané cíle. Poukázáno je na skutečnost, že pro různé typy terapie budou potřeba různé typy koní. Koně s různými vrozenými i naučenými vlastnostmi zároveň indikuje i potřebu více koní ve středisku, aby podobně jako ve fyzioterapii by mohl být „naordinovaný“ vhodný kůň pro konkrétního pacienta. Jinými slovy, středisko s jedním koněm bude moci plnit své poslání pouze v omezeném míře jenom pro určitý typ klientely. Část věnovaná výcviku koně pro psychoterapii možná zbytečně opakuje všeobecné zásady, které by mohly být vymezeny na začátku jako společný jmenovatel pro všechny typy výcviku hipoterapeutického koně.
Celkově je možno v kapitole o výcviku koně vytknout jistou nesourodost a absenci deklarace všeobecných zásad, které by bylo možno nahradit a doplnit některé předpokládané konkrétní postupy. V kontextu skutečnosti, že tato kapitola nemá být návodem, ale nasměrováním, to určitě postačuje. Naproti tomu statě, které se věnují adaptaci koně na prostředí, pacientů, předmětů a jevů a jsou velmi důležité, jsou velmi dobře pospány. Podobně je velmi instruktivní i část věnující se rizikovým faktorům výběru, výcviku, využívání koně v hipoterapii a možným rizikům jeho poškození.
Pátou kapitolu věnují autoři terapeutickému týmu, jeho jednotlivým členům, jejich spolupráci a managementu. I v této kapitole je možné za strohými pravidly rozpoznat dlouholeté zkušenosti autorů s týmovou prací, kterou hipoterapie nesporně je. Rady, doporučení a návody autorů je možno klidně vztáhnout na zabezpečení kvality hiporehabilitačního střediska.
Kapitola o diagnostice je cenná svým komplexním pohledem. Diagnostika nejen něčeho, ale i k něčemu je v podstatě návod, který nejen instruuje k správným indikacím pacienta, ale i k vedení dokumentace, která se často zanedbává a může hrát významnou úlohu při eventuálně forenzních následcích možných nehod. Seznam hlavních indikací a kontraindikací v jednotlivých odborech tuto kapitolu uzavírá.
Sedmá kapitola, věnovaná léčebným principům fyzioterapie, je také velmi přínosná, neboť je vlastně učebnicí fyzioterapie koně. Zabírá se na začátku teorií mechanizmu působení pohybu koně na centrální a periferní nervovou soustavu pacienta. Na to, jakou má úlohu v habituaci a rehabilitaci jednotlivých typů poruch. Dále autoři rozebírají konkrétní polohy pacienta na koní, přičemž se při každé poloze věnují výběru koně pro tu, kterou polohu, přes fyzioterapeutický smysl a indikaci a nakonec chybám při jejich uskutečňování. Tato část je pro budoucí hipoterapeuty mimořádně cenná a publikování takto formulovaných zásad je ojedinělá nejen v našem písemnictví. Kapitolu autoři uzavírají velmi cennými všeobecnými teoretickými poznámkami, aby zase na konci shrnuli konkrétní rady, zásady pracovního postupu pro fyzioterapeuta. Celou kapitolu by bylo možná vhodné publikovat i samostatně.
Osmá kapitola o využití koně v psychoterapii je taktéž strukturálně objevná. Nebazíruje jako mnoho jiných publikací zaměřených tímto směrem, na psychoterapeutickém backgroundě v daném středisku a neplýtvá slovy na teoretické možnosti, ale kvalifikovaně rozebírá psychologická vliv koně a jeho terapeutické využití. Hlavně z praktického hlediska vtahuje odborného i laického čtenáře do světa mezidruhové komunikace a její léčebné využití. Po úvodě zaměřeném na diferenciaci léčebného a výchovného přístupu, indikaci a kontraindikaci všeobecné prvky organizace práce, terapeutického plánu, struktury terapeutické hodiny a zdůraznění komunikace s koněm autoři cílí na jednotlivé prvky využití koně v terapii. Tato část je novátorská v hipoterapeutické literatuře a je velmi přínosná. To co terapeuti díky dlouholeté zkušenosti implicitně zahrnuje do své práce autoři strukturovali a pojmenovali. Rozdělili jednotlivé komponenty pohybu a chování koně a klienta v jejich vzájemném dialogu do skupin a v každé z nich upozornili na analýzu interakce, výběr koně a jejich využití prvků v terapii. Takto analyzují vzdálenost a osobní prostor (jeho velikost, způsob vstupu do něho, prostorovou orientaci) poté práci s tělem (rychlost a styl pohybu, jednoznačnost pohybových signálů, nonverbální komunikaci, způsobu a sílu taktilní komunikace, rytmus a nakonec verbální komunikaci), psychosociální oblast (tvorba vztahu s koněm, práce s důvěrou vůči koňovi, práce na komunikaci s ostatními členy skupiny, budování sebedůvěry), práce s emocemi (strach, radost, hněv, smutek) a další faktory (pozornost, paměť). Poté se věnují technikám a terapeutickým postupům (jezdectvo, vozatajství, hry). Je vidět, že autoři mají nejen teoretické znalosti, ale i dlouholeté zkušenosti z praxe s nejrůznějšími diagnostickými skupinami klientů nebo pacientů.
Poslední devátá kapitola je věnována bezpečnosti práce. Kůň je velké, silné a těžké zvíře. Je to živý tvor se svými vrozenými i získanými vlastnostmi a vzorci chování, a proto při komunikace s ním je potřebné dbát na bezpečnost. I když v jednotlivých kapitolách autoři vždy poukazují na bezpečnostní rizika, v této kapitole stručně a systematicky shrnují potřebné požadavky na prostředí, přípravu koní a řeší i otázku zodpovědnosti za eventuální nehodu. Poznáním rizik se dá většině rizik předcházet, nedají se však úplně eliminovat. Správně poukazují, že každou nehodu je třeba vyhodnotit a poučit se z ní. Možno by bylo vhodné poukázat na častý nešvar, kdy se ve snaze zajistit absolutní bezpečnost, přijímají se všeobecně závazné a platné opatření na základě náhodné události. Ty vedou poté ke svazování iniciativy vytvářeném nepřehledného množství opatření a předpisů, což bývá na škodu věci.
Publikaci uzavírá velmi potřebný obsáhlý výkladový slovník, kde autoři vysvětlují některé odborné výrazy používané v textu a seznam doporučené literatury. Knihu je třeba číst velmi pozorně, neboť je obsahově hutná. Tuto zřejmou daň za stručnost výborně kompenzuje její obrazová dokumentace. Ta často nahradí obsáhlý popis. Fotografie jsou nejen technicky dobré, ale i obsažné s vysokou didaktickou přídatnou hodnotou. Kniha má velmi atraktivní úpravu a nejen obsahem, ale i formou bude přitahovat čtenáře. Je třeba zdůraznit, že jsou v ní poprvé publikovány objevné poznatky biomechaniky pohybu zad koně, o kterých se recenzent nemohl dosud dočíst v žádné publikaci. Závěrem je možno jak dílo, tak i vydavatelský počin hodnotit výborně. Čtenáři se dostává do rukou dobře napsaná, odborně fundovaná, komplexní příručka v přitažlivé formě, doplněná o mimořádně ilustrativní obrazovou dokumentaci.